Šaman Don Luis a jeho cesta do světa ve vodopádu
Don Luis pískající na svou píšťalku pingullo vyrobenou z orlí kosti, přesněji z pravého křídla, kde sídlí duch zvířete.
Donu Luisovi je osmapadesát. Je to domorodec kičua. Jeho povolání je jačak, neboli „ten, jenž ví“. Lze ho ale také zvát termínem banco – je jedním z těch, kdo ví nejvíce. Je to jeden z mých amazonských učitelů, kterému jsem velmi vděčný. Vzal mě do své rodiny jako svého syna, předal mi opravdové učení a zasvětil mě do něčeho, o čem jsem ani nevěřil, že může existovat. Žije na březích řeky Napo v ekvádorské Amazonii. Nemohl jsem si nezapamatovat jeho působivé povídání o tom, jak se zaučoval a kde a jakým způsobem získal své schopnosti.
Jeho otec ho připravil na cestu šamana tím, že mu pravidelně předával svou energii a také ho nutil pít koncetrovaný tabákový výluh. Jako malý kluk, již ve věku osmi let, měl Don Luis silné spontánní zážitky, při kterých si ho duchové vzali do jiných světů. Jedno z jeho vyprávění jsem pro vás vybral a přeložil ze španělštiny.
„Bylo mi osm let, když mě jednoho dne otec poslal, abych nalovil ryby v potoku. Vzal jsem tedy háček a vydal se proti proudu, vzhůru strmým korytem. Urazil jsem dlouhý kus cesty, když tu jsem zaslechl podivné zvuky jakoby ptáků. Také jsem slyšel, jakoby si kolem povídali nějací lidé. Nikoho jsem však neviděl. Nakonec jsem dorazil k obrovskému vodopádu. Nad mou hlavou začal kroužit velký krásný pták, jehož péra hrála všemi barvami. Přede mnou se objevily dvě krásné dívky a chytly mě za ruce. V tu chvíli mi hlava ztěžkla a upadl jsem jakoby do snu.
„Dívky mě vzaly s sebou dovnitř do vodopádu, do jiného světa, na jinou planetu. Je to místo, kde bydlí duchové. Oni existují, jsou jako lidé. Někteří z nich jsou velmi inteligentní a dokáží cestovat rychlostí myšlenky.“
Když jsem tam dorazil, byl jsem posazen na stočené tělo obrovité anakondy. Děsivě syčela a já měl strach, že mi ublíží. Dívky ji však položili ruce na hlavu, aby ji zklidnili. Řekli jí: „Apa apa.“ Došlo mi, že myslí: „Buď klidná, buď klidná.“
Ten den mě dívky třikrát okoupaly, aby mě pak předvedli před Pána toho světa. Byl velmi mocný. Seděl na nesmírně nádherném zářícím trůnu. Jeho oděv byl celý jako ze zlata a zářil jako slunce. Na čele mu seděla koruna se dvanácti hvězdami, které ho spojovaly se dvanácti dalšími světy. Mocně na mě dýchl a položil mi rucena hlavu a na ramena. Poté mi podal misku s jakýmsi nápojem. Když jsem ho vypil, mé tělo se změnilo a cítil jsem se, jakobych létal.
Poté mi řekl, že si mě vyvolil a že mi hodlá věnovat svou moc. Vdechl mi sílu mi do mé koruny, do mých rukou a do mého jazyka. Různí duchové se pak o mě ucházeli a chtěli si mě vzít do svých světů. Pán vodopádu to však jen tak někomu nedovolil a také přikázal, aby ke mně chodili po jednom.
Třetí den si mě vzali na místo, které bylo jako obrovská jeskyně. Shromáždilo se v ní mnoho mistrů. Pokládali mi své ruce na hlavu a foukali na mě mocným dechem.
Pán vodopádu mi poté prozradil, že jeho svět není jediným, který v průběhu svého zaučování navštívím. Také mi řekl, že o tom, co jsem tam viděl, nesmím nikomu říct, s výjimkou mého otce, po dobu 25 let. Pokud bych promluvil, nedožil bych se dlouhého věku. S tím mě propustil.
Poté jsem se probudil na tom stejném místě, kde jsem se původně ztratil. Nechtěl jsem však v tomhle světě lidí být. Svět uvnitř vodopádu byl mnohem krásnější. Nebylo tam žádné utrpení, ani jsem neměl hlad. Byl to ráj. Doma na mně už čekal můj otec a dělal si starosti. Tu noc jsem vůbec nespal.“
Vodopád na řece Umbuni, kde se vše stalo. Na fotce jeden z účastníků výpravy do Amazonie za ayahuascou přijímá sílu vodopádu.