Návštěva u indiánů Secoya
Před několika dny jsem se vrátil od indiánů Secoya, kam jsem se vyzdal za poznáním šamanů tohoto hmene. Secoyové jsou jednou z nejméně početných etnik v Ekvádoru. Zatímco v minulosti je decimovaly nemoci, které jim přivezli kolonizátoři, kteří je rovněž zabíjeli a násilně nutili pracovat, nyní je decimuje pokračující proces kulturní kolonizace, který pomalu asimiluje jejich tradiční způsob života a životní prostředí – prales – se kterým je jejich život neoddělitelně spjat.
Když jsme uháněli na motorizováné kánoi po řece Aguarico, vypadalo to, že promokneme do niti.
K Secoyům se jede z hlavního města Quito autobusem do města Coca, které leží již v nížinné Amazonii. Tam se se přestoupí na autobus do Shushufindi. Dále je třeba si najmout džíp k řece Aguarico. Cesta džípem pochmurná, lemovaná ropnými věžemi a nekonečnými háji palem, které produkují semena s vysokým obsahem oleje. Po několika hodinách jízdy se mi naskytl pohled na čtyřicet metrů vysoký prales, do kterého se teprve nedávno „zakousla“ palmová plantáž. Z pralesa zbylo spáleniště se sazeničkami palmy. Poté mě spolklo zelené přítmí lesa. Stačilo jet další hodinu lesem, přejet pár polorozbořených můstků a dorazil jsem do komunity Tierras Orienales, kde jsem si najmul motorizovou kánoi a dále uháněl již po řece Aguarico k rodině žijící odlehleji proti proudu.
Secoyové jsou prý jen dvě rozvětvené rodiny – jedna s příjmením Piaguaje a druhá Payaguaje. Rodina, ve které jsem pobýval, žije na březích Aguarica, kde je dobrá půda. Živí je pěstování cassave (také yuca), ze které vyrábí velké tortily, které syrové suší na šnůrách jako prádlo a pak je potírají červenou hmotou ze semen quisi (mezi domorodci kičua se jí říká shiguango). Možná se jednalo o varietu yuky, která má jedovatou šťávu a právě proto ji nejdříve ždímali ven. V minulosti Secoyové lovili zvěř a ryby, nyní zabíjení zvířat vyměnili za jejich ochranu a živí se turismem. Maso si z peněz od turistů kupují ve městě – své zvířata by si jinak možná vystříleli. Pořád mi však nad hlavou skákaly opičky a noci šlo slyšet funění savců jako je tapír. Také jsem zaslechl cosi jako křik jaguára. V nocí nám pod podlahou domu hlasitě kvákala žába velká asi jako malý hrnec – další den již byla k snídami. V řece Aguarico se dají ulovit chutné ryby jako kačama či tilapia. Níže po proudu řeky, tam, kde je méně lodí a méně hluku z motorů, lze pozorovat růžové a černé delfíny a jde se s nimi i koupat. S dalekohledem lze ve větvích stromů pozorovat desítky druhů ptáků.
Většina indiánů Secoya jsou prý velmi silně věřící katolíci (co škola, to kostel – na některých domech je velkými písmeny vypsáno desatero). Utekli do kostela před šamany, kteří jsou zde velmi silní a mnoho jich pracuje s temnými energiemi. Já jsem trávil čas se šamanem Cesáriem, který je znám jako léčitel. Podle slov jeho rodiny je mu 101 let a stále se těší dobrému zdraví. Jen špatně slyší a opírá se o hůl (přesněji o teleskopické trekové tyčky, které mu tu nechali turisti). Žije sám se svou ženou Mawario. Caesario skoro pořád pije yahé (Ayahuascu), celý život se však nedotkl alkoholu. To je u šamana zvláštností. Při ceremonii zpívá, nebo přesněji melodicky haleká a mumlá, a tím volá duchy, například agua gente (lidé z řeky) či cielo gente (lidé z oblohy). Rovněž má prý kontakt se dvěma „spirituálními doktory“, které volá, aby vyšetřili a pomohli léčit pacienty. Živě popisuje, jak při opojení yahé vidí, kde se pohybují zvířata a kde jsou v řece ryby, a jak jeho duch navštěvuje okolní komunity a hovoří telepaticky s ostatními šamany.
Příprava ceremonie s yahé má mnohá tabu. Jakmile jednou vstoupíte do prostoru, kde se medicína vaří a pije, musíte už zůstat až do dalšího dne. Do „domu yahé“ (casa del yahé), dřevěného domku bez zdí se střechou z listů, se vstupuje pouze v ceremoniálním oděvu a s nakreslenými posvátnými znaky na obličeji. Před ceremonií se celý den postí. Půst je mnohem snadnější díky pití nápoje yoco, který se vyrábí z liány podobně hořké jako Ayahuasca. Pro indiány Secoya je nápoj z yoco tak důležitý, že jakmile pomalu rostoucí liánu „vytěží“, přestěhují se na jiný břeh řeky, kde je yoca stále dostatek. Yoco je pro Secoya něco jako wayusa pro indiány kičua, tedy něco jako káva pro naši kulturu – dodává energii, zahání hlad a pomáhá soustředit se a neusínat.
Cesário si pro ceremonii pomaloval obličej znaky barvou ačiote. Rty si namaloval na tmavě modro, což vypadalo děsivě. Ayahuasca té noci byla silná. Secoyové jsou pověstní tím, že pijí velké kalíšky silné medicíny i třikrát za noc. Za rozbřesku poté Cesário svolává svou rodinu a jednomiu po druhém provádí individuální šamanskou očistu metličkou z listů.
Šaman Cesário: „Káva je dobrá, ale yoco je lepší.“
Kromě yahé se při šamanské iniciaci používá také pehí, což je rostlina s krásnými zvonovými květy u nás známá jako durman. Používá se její kořen. Pehí pomáhá dosáhnout silnějších vizí než při požití yahé. Šaman Caesario mě ujistil, že po požití yahé ani pehí nelze zemřít. Pehí se však musí požít pouze v určitý měsíc v roce, v tu dobu by zemřít šlo a to s velkou pravděpodobností. Zrovna bylo to správné období, řekl jsem si ale, že pro začátek mi bude Ayahuasca stačit.
Další zvláštností u Secoyů je, že yahé se nikdy nepřipravuje ani nepije za deštivého počasí, jinak nepřijdou dobré vize. Opravdu jsme museli čekat dva dny, než vyšlo sluníčko a mohli jsme se pustit do práce. Chudáci lidé, kteří přijedou na pár dní a zrovna jim nevyjde počasí – odjedou s prázdnou.
Když se můj pobyt chýlil ke konci, konala se ještě jedna ceremonie pro jednu pohlednou a křehkou zahraniční turistku, která přijela se svým průvodcem z Quita. Ceremonie, při které vás nikdo nehýčká jako v bavlnce, zřejmě nebyla pro ni – další den ji museli na cestě z domu yahé podpírat a pofňukávala. Ayahuasca u Sekoyů je pouze pro silné a nikdo nevylučuje, že z vás taky „zbyde popel“.
Na rozloučenou jsem od šamana dostal korunu pomalovanou posvátnými znaky, kterou mi „pofoukal“ svou šamanskou silou. Za odměnu dostal kuře, ryby a kopec jídla a nezbytné dolary, které si šetří na nákup motoru pro kánoi. Motor mu ukradli, ale vypátrat se mu ho nepodařilo – jeho šamanské schopnosti vidění na dálku mají zřejmě svá omezení.
Zbylo mi ještě odpoledne na to navštívit dalšího člena rodiny, Césara Piaguaje (neplést si s Cesáriem), který je světově proslulým malířem obrazů, na kterých zobrazuje prales v celé jeho nádheře a obrovské biodiverzitě.
Všichni Secoya byla velmi přátelští a rád se k nim ještě někdy podívám. V případě zájmu vás tam mohu vzít. Je to zcela jiný svět, bez ruchu civilizace (avšak s elektřinou, kterou mají Secoya ze solárních panelů), svět, kterému dominuje prales, pestrý a obrovitý, ve kterém stále „postaru“ žije hrstka původních obyvatel.
